Igor Stanojoski - SPONDEO AC POLLICEOR

Subtilní román jednoho ze současných předních makedonských autorů je skvěle kompozičně zpracovaným a rafinovaným textem situovaným do bývalé USSR bezprostředně po černobylské katastrofě. Na pozadí tohoto neštěstí, jež je neustále latentně přítomno, autor svým rigorózním stylem vypráví zdánlivě banální příběh mladého pedagoga Lvovské univerzity. Jeho spokojený a klidný akademický život změní falzifikovaný podpis, který odhalí při jedné ze svých zkoušek. Překvapivé a snad i šokující rozuzlení je skvělým důkazem autorova nesporného talentu. Velice sugestivním způsobem je čtenář konfrontován se stereotypním chápáním pravdy a lži, pokrytectví či viktimizace.

Stanojoského román představuje precizně vystavěnou prózu, jež nestrojeným a realistickým stylem na pozadí efektního příběhu poukazuje na průsečík mezi globálním a individuálním, zabývá se otázkou etiky v akademickém prostředí a vykresluje detailní, kontradiktorní a komplexní psychologický profil jednoho současného muže. Tento příběh, jenž je situován v konkrétním čase a prostoru – Ukrajina v letech po černobylské nukleární katastrofě – odkazuje na historický kontext, avšak vystupuje ze svých obrysů a pokládá si otázky mající obecně lidský a nadčasový charakter. (…)

Román je subtilním milostně-rodinným příběhem, který ve své základní rovině nastoluje otázku vlivu globální katastrofy na lidský osud, kromě toho však velice sugestivním způsobem představuje dilemata pravdy a podvodu, pokrytectví, ústrků, intrik a pádů v akademických kruzích. Taktéž se jedná o hlubokou psychologickou sondu do duše jednoho muže, který zápasí se svojí nevěrou, komfortním životem a kariérou založenou na lži a ješitnosti, a                                                                                                                                               zároveň prahne po opravdové lásce, již nachází ve svém otcovství.

   Z recenze prof. Dr. Soni Stojmenské-Elzeser z Institutu makedonské literatury Univerzity sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji

UKÁZKA Z DÍLA

Poslední řádky dopisu jsou téměř nečitelné a Viktorija je čte celá v slzách. Dostává se k závěrečnému slovu –máma –slovu, jehož významu nikdy zcela nebude moct rozumět, ačkoli momentálně je tomu velice blízko, a v rychlosti odchází na toaletu. Nechává mě samotného. Vím, že běžet za ní nemá smysl, jelikož její reakce na dopis od mámy není neočekávaná. Okny se zadívám na operu a následně přímo pod sebe na dláždění. Židle, na které sedím, je téměř nalepená na prosklené stěně. Pohledem pátrám dokola, abych se mohl zachytit něčeho, co mi pomůže a rozmělní onen tíživý kámen, který mi uvázl v hrdle a nutí mě k pláči. 

Zaplavují mě vzpomínky na rok 1986. V minulých sedmnácti letech jsem častokrát rekonstruoval události toho roku a nyní, v den, kdy má dcera, jež momentálně pláče na toaletě, nastoupila na univerzitu, civím na kočičí hlavy, které se nacházejí pět pater pod mýma nohama, a divím se, jak jsem mohl těch uplynulých sedmnáct let vydržet. Překvapuje mě například to, že jsem nepodlehl přitažlivé síle dláždění, jež dokáže rozpůlit hlavu a zbavit tak všech hříchů minulosti. Namísto toho jsem se rozhodl nést na svých bedrech břemeno, jež mě neustále tíží a nedá mi odpočinout. Je mi jasné, že v celém tomto příběhu na mou osobu nedopadá ze žádné strany paprsek něčeho pozitivního. Celá moje osobnost je nasvícena projektorem egoismu, částečně tím mužským a částečně obecně lidským. 

V minulých sedmnácti letech jsem častokrát rekonstruoval události roku 1986 a nyní, v den, kdy má dcera, jež momentálně pláče na toaletě, nastoupila na univerzitu, civím na kočičí hlavy, které se nacházejí pět pater pod mýma nohama, začínám s rekonstrukcí poslední.